Homepage - Basketpoint FM

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/morbidni-obezita-ceske-deti-operace-zaludku.A261111_182940_domaci_kton?zdroj=otvirak NSA čaruje :-/ … Potřebuje český sport další dotační reformu, nebo konečně skutečnou koncepci organizovaného sportování dětí? Bude stát a celá ta početná společnost lodivodů naší země dál přihlížet tomu, jak se zhoršuje fyzická kondice našich dětí? A teď nová informace o MORBIDNÍ OBEZITĚ DĚTÍ! Tisíce dětí, které si každoročně podvazují žaludek a statisíce, které budou obezitu řešit medikamenty??? Fakt se nezačneme se už konečně seriózně bavit o koncepci sportu? Nemyslím tím pouze koncepci jeho finanční podpory. Mluvím o systému organizovaného sportování, který pomůže zakořenit zdravý životní styl v každém dítěti. Máme ministra pro sport, prevenci a zdraví, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Národní sportovní agenturu a…? V těchto dnech se v Praze rozhoduje o budoucí podobě podpory sportovních klubů. Možná už vlastně rozhodlo. A z informací, které se ke mně dostaly, mám velmi nepříjemný pocit, že se opět vydáváme špatným směrem. Respektive, že nemáme vůbbec žádný směr. Předesílám, že jde o dosud neschválené a veřejně nepotvrzené informace o připravované výzvě Národní sportovní agentury Můj klub 2027. Přesto byť by to měly bát jen myšlenkové pochody kohokoliv zodpovědného, považuji je za natolik závažné, že o nich chci mluvit už nyní, dokud je snad ještě možné o případných změnách diskutovat. Co se údajně chystá? Úprava č.1 - zásadní omezení uznatelných provozních nákladů klubů Podle informací, které mám k dispozici, by se státní podpora měla soustředit pouze na náklady trenérů a možná také na údržbu a provoz sportovních areálů. Pokud se tento záměr potvrdí v naznačeném rozsahu, znamenalo by to zásadní zásah do fungování tisíců sportovních spolků. Co všechno by kluby z dotace nově nemohly hradit? Nájemné za sportovní prostory, bez kterých většina klubů vůbec nemůže existovat. Sportovní materiál a vybavení potřebné ke každodennímu trénování. Dopravu dětí na soutěže, výjezdy, provoz klubových vozidel a jejich operativní leasing. Ubytování v ubytovnách a levných hotelech, stravování během turnajů. Startovné, poplatky za vedení soutěží, rozhodčí, technické a realizační týmy. Jen za rozhodčí se u nás v klubu roční náklady blíží milionu korun! A dále vzdělávání a školení trenérů, zvyšování jejich kvalifikace či některé další služby nezbytné k fungování klubů. Účetní, auditory a právníky dnes ostatně z této podpory také běžně zaplatit nemůžeme. Smlouvy s trenéry, stanovy, právní vztahy a další dokumenty nám asi má připravovat umělá inteligence :-) ... A co třeba automat na pitnou vodu a filtry, kterými dětem zajišťujeme pitný režim? I to je součást skutečného provozu sportovního zařízení, který všem šetří peníze, šetří životní prostředí a v neposlední řadě brání konzumaci slazených nebo jiných nesmyslů. Je pravda, že trenéřina je u nás v Česku velmi nedoceněná profese. Nicméně, za každým tréninkem, zápasem a turnajem stojí celý organizační, technický a ekonomický systém. Ten nemůžeme jednoduše vyškrtnout z reality nákladů. Úprava č.2 - předškolní děti nebudou podporovány! Naprosto nepochopitelné. Neuvěřitelné! Dosavadní program Můj klub podporuje pravidelně sportující děti již od čtyř let. Podle připravovaného návrhu by se však věková hranice měla posunout až na šest let. Jestliže se to potvrdí, stát tím v podstatě říká: O odrazový můstek ke zdravému životnímu stylu v mateřských školách se postarejte sami. Bez nás. A právě tady vidím zásadní nepochopení celé problematiky. Nejde přece primárně o sport! Jde o výchovu. O vytváření návyků, vztahu k pohybu, schopnosti spolupracovat a fungovat v kolektivu. Děti bychom měli přivádět do kvalitních sportovních programů už v mateřských školách. Vést je do tělocvičen a sportovních areálů. Nechat je poznávat nejrůznější pohybové aktivity, nářadí, náčiní a míčové hry. A samozřejmě poznávat trenéry. Je krásné pozorovat, jak se děti učí respektovat jejich autoritu, spolupracovat, hledat svou roli v kolektivu, radovat se z úspěchu a vyrovnávat se s nezdarem. Z našich zkušeností vidím, jak jim taková průprava může pomoci při nástupu do základní školy. Trenéra vystřídá učitel, sportovní kolektiv školní třída. Mnohé už znají. A především mají vztah k pohybu. Sport vyhledávají, těší se na něj a časem si mohou najít svou vlastní disciplínu. Některým vydrží tato záliba celý život. Tak právě tuto podporu chceme omezovat? Šetříme, abychom později utráceli více? Na celé věci mě fascinuje sebevědomí, s jakým se podobná opatření připravují. Ano, dokážu v nich najít určitou logiku. Zvrácenou logiku. Šetříme dnes tam, kde bychom měli investovat, a riskujeme, že budeme zítra násobně více utrácet za důsledky. Za zdravotní problémy, nedostatek pohybu a civilizační onemocnění. Za následky životního stylu, kterému jsme mohli pomoci předcházet už v dětství. Morbidni obezita a podvazování žaludku u tisíců dětí? Ten článek mi připadá jako z nějakého zvráceného sci-fi filmu o neřízené budoucnosti. A to všechno v zemi, kde se na sportu šetřilo téměř čtyřicet let. Kde mnohá sportoviště slouží šedesát i více let. Kde jsme čekali na svěží vítr, který přinese nejen výrazně více peněz, ale také jejich rozumné, účelné a kontrolovatelné využívání. Víceš peněz nejsou nějaké miliony nebo stamiliony, jde o chybějící každoroční desítky miliard v tomto (ne)systému. Místo toho se stále vracíme k dílčím dotačním úpravám, administrativním pravidlům a přerozdělování omezených prostředků mezi vyskoé tisíce spolkových sportovnícnh orranizací. Kde je dlouhodobá koncepce organizovaného sportování všech dětí? Nejen těch talentovaných. Nejen těch, které už závodí. Nejen těch, jejichž rodiče mají čas a peníze je vozit na tréninky. Všech dětí. A na závěr něco k té údajné apolitičnosti sportu… Budu trochu nefér. Vím, že se to zdaleka netýká všech rodičů. Ale tu písničku o tom, že sport s politikou nesouvisí, přede mnou raději nezpívejte. Ani tu o „osobní apolitičnosti a nezájmu“, kterou v souvislosti s mým novým angažmá v politice tak často slýchám i od svých nejbližších přátel. Sportovní kluby jsou každodenně závislé na rozhodnutích politiků. Na pravidlech financování, na dostupnosti sportovišť, na školské politice, na investicích, na tom, co stát a samosprávy považují za důležité. To není žádná abstraktní politika. To je každodenní život našich dětí. A pozor, nepíšu to proto, že by na podobných rozhodnutích existenčně závisely naše organizace Pointers Family. My si poradíme. I kdyby se v Praze nebo u nás na magistrátu postavili na hlavu. Jde o sport jako takový. O tisíce kolegů, kteří se dětem věnují v jiných klubech a nemají stejné podmínky ani možnosti jako my. O ty, kteří už dnes obracejí každou korunu a přesto se znaží dětem vytvářet prostředí, v němž se mohou rozvíjet. Je to ale nekonečná improvizace. Zoufalý boj o přežití. Jsem opravdu zvědav, jak si v příští sezoně poradí, pokud se připravovaná omezení skutečně stanou realitou. Kdy se ti, co rozhodují konečně začnou ptát těch, kteří s dětmi každý den skutečně pracují. Nejen kolik peněz potřebují. Ale proč je potřebují, co s nimi dělají a jakých výsledků dosahují. Protože stát, kraje, města a obce nemají pouze rozdělovat dotace. Mají vytvářet podmínky, aby se pravidelný a organizovaný pohyb stal přirozenou součástí života každého dítěte. Pokud připravované změny povedou přesně opačným směrem, je třeba je zastavit, dokud je čas. Já už mám někdy pocit, že jsem své kapacity vyčerpal… Ale mlčet k tomu nechci.

Výsledky & aktuální program

U11

U10

MUŽI