Ke sportu jsem se dostal díky svým dětem a nespokojenosti s péčí, které se jim svého času dostávalo u nás doma v Česku. A také díky inspirativnímu kontrastu – rovněž doma, ale v našem druhém domově, na palubovkách a hřištích v Japonsku. Začal jsem zakládat kluby pro moje děti. Začal jsem nakupovat a později budovat sportovní areály. Začal jsem běhat po školách a nabízet dětem zábavu se sportem.
K politice mě „dohnalo“ vlastně totéž. Moje děti a celá naše rodina měly možnost vidět, jak to funguje jinde. A zatím se mi příliš nepodařilo přesvědčit politické šéfy, že by stálo za to některé věci přenastavit tak, aby podobně fungovaly i u nás. U nás ve Frýdku-Místku a u nás v České republice. Tak vznikla rEvoluce. Nejsem v ní sám a nejde už jen o sport.
Jestli je mi některých věcí líto, pak je to skutečnost, že Mirai ani jeho bráchové nejsou hokejisté. I pro mě byl hokej sportem číslo jedna.Trenéři před skoro třiceti lety ale byli z trochu jiného těsta, než jaké bych si představoval pro děti v předškolním věku. Způsob komunikace s dětmi a neuvěřitelná vulgarita pro mě byly nepřijatelné. Nezpochybňuji přitom, že bruslit a hokej zřejmě uměli a že časné ranní tréninky o víkendech ve vymrzlé hale musely být i pro ně velkou obětí. Jako rodič jsem Mirajka po dlouhém hledání inteligentních osobností odvedl k ping-pongu. Ten se mi zase příliš nelíbil jako sport, ale díky excelentnímu realizačnímu týmu v tehdejších Válcovnách plechu pomohl odstartovat jeho univerzální sportovní výchovu. Sportu se věnuje soutěžně dodnes i v třiceti čtyřech letech i přes svoje profesní náročné vytížení hraje nejvyšší ligy v raketových sportech, především padelu. Hokej je na tom dnes ve Frýdku-Místku určitě nesrovnatelně lépe. Pinec naopak hledá svou dřívější slávu.
S Mirajkovými bráchy to bylo podobné. Ve fotbale, kde byli vlastně vždy kvalitní trenéři a osobně jsem se o tom měl možnost přesvědčit a mám mezi nimi dodnes přátele. Benjamina ovšem v jedenácti letech v podstatě vyhodil jeden ze superambiciózních pánů se slovy, že nemůže zároveň dělat více sportů a musí si vybrat. Jeden z největších nesmyslů dnešního sportovního prostředí u nás v Česku. Vybral si tenis a později basket. Fotbal šel stranou a poslední fotbalistou v rodině tak zůstal tatínek zarputilý hobík ;-). A bylo. Tak nějak vznikl Basketpoint. Předtím kvůli Mirajkovi Tennispoint, později další kluby pro další děti i dospělé zájemce o sport …
Tyto a další kluby dnes žijí svým vlastním životem už bez mých dospělých dětí. A já jsem v nich našel něco, co mi dává opravdu velký smysl. Dětský sport. Dnes je to moje práce. Sice za ni nedostávám žádné peníze a „tak trošku“ si ještě připlácím, ale strašně mě to baví. Podařilo se mi vlastně náhodou vybudovat úžasné organizace s ještě úžasnějšími realizačními týmy. Chodí nás obdivovat a závidí nám osobnosti sportu z celého světa, světoví a olympijští šampioni, trenéři dětí i profitýmu. Ano, dnes už nám pomáhají také veřejné rozpočty. Pomáhá nám město, pomáhá nám kraj, pomáhá nám stát. Zároveň ale nejen nás, nýbrž sport a děti, které by mohly sportovat v našem městě i v celé zemi, právě veřejný systém v možném rozletu také brzdí. Kdo konkrétně? Politici, kteří k této disciplíně nemají vztah a často ani dostatečný zájem.
Sport nemá dostatek správné pozornosti.
Dnes nám začínají schůzky s rodiči našich svěřenců. Vždy je informujeme o průběhu sezony, o tom, co jejich děti čeká, na co se mají připravit a jak jim mohou nejlépe pomoci zvládat případné krize. Představují se trenéři. Novým rodičům vysvětlujeme základní koncept našeho klubu, představují se trenéři. Mají se připravit na to, že šanci u nás dostanou všechny poctivě trénující děti. A vysvětlujeme, že zejména rodiče se nemají fixovat na výsledky zápasů. Umíme rozvíjet talent. Ten největší podle naší filosofie a zušenosti spočívá v ochotě pracovat na sobě a zároveň spolupracovat s méně disponovanými spoluhráči. Tak se formuje komplexní osobnost. Tak se rodí mladí reprezentanti, kteří jsou schopni opravdu reprezentovat. A to nespočívá jen v počtu nastřílených bodů nebo kvalitních přihrávek. Je to o celkovém přístupu. O chování. O vystupování. O vztahu k ostatním.
Letošní schůzky budou mít jeden nový koutek. Politický. Rodiče budeme žádat o laskavou podporu ve volbách, ve kterých se ucházíme o možnost spolurozhodovat o podobě sportu v našem městě, ale také v celé České republice. Zvenčí se nám to příliš nedaří. Musíme tedy vstoupit do těch rozčeřených a někdy dost zkalených vod sami. Jsem moc zvědavý, jak budete reagovat.
Byl jsem nadšeným fanouškem sportovních výkonů svých dětí. Viděl jsem určitě více proher než vítězství. Viděl jsem postupný a někdy bolestný přerod od neobratnosti k úžasným dovednostem. Viděl jsem probouzení odhodlání a odvahy. A to pro mě bylo nejvíc. Pak přišla i velká vítězství.
Dnes si stejné pocity můžu užívat s dětmi, které také považuji za svoje. Jsou naše. Jsou to naši Pointers❤️🤍🖤. Jsou to naší dětští spoluobčané Frýdku-Místku🩵≈🩵.
Sami volit nemohou, jejich osud je ve vašich rukách.
(zn)